Byl jsem pracovně v Ústeckém kraji a když míjím (pokolikáté v životě?) město Kadaň, vzpomenu na slova příbuzných: „Jo, tam je krásně! A ta nejužší ulička v republice! Tys tam ještě nebyl?!“ – Matně si vzpomínám na hodiny dějepisu, z nichž se mi vybavují slova: „Královské město Kadaň…“ – A vůbec netuším, jaký klenot jsem ještě nenavštívil. Člověk „proleze“ ledasjaké místo v zahraničí, ale co má za humny, nechává ležet ladem. V Kadani avšak nikdo v posledních letech neležel s rukama založenýma. Tam se makalo a dost se jim to povedlo. Přijel jsem od Žatce a za prvním kruháčem hned věděl, že támhle na vršku nečeká jen tak ledasjaké centrum města. Zastavím a staženým okénkem pořídím první snímek.

Jsem v pracovním shonu, ale najednou se mým tělem line pocit dovolené. Jako když přijedete prvně do Benátek a těšíte se, co za kterým rohem bude. Mám hodinu. Podzimní den pod mrakem. Proč si nedopřát dojem, že následující hodina mi spadla do klína, jen tak a čeká na mne řada světských radostí a tou první je navzdory zamračenému dni pozitivní nálada u kafe. Nestydím se za to, že hned neprahnu po letopočtech a názvech staveb. Dokonce si myslím, že to všechno je lépe objevovat až na druhý pohled. První, co vás osloví, je atmosféra města, lidé a služby. Pak dostanete důvod prahnout po příčině vzácné shody historie a dobré nálady současnosti. Pokud existuje. Kadaň umí okamžitě příchozího vtáhnout do tepu města. Neskrývá paneláky blízké historickým objektům. Jindy jinde mi to narušuje ráz měst, ale tady, jak mají všechno do puntíku opravené a utěšené - od fasád na památných objektech, tak na panelácích, po chodníky, záhony a trávníky, promísené stromovím, sobě nablízku a přesto vzdušné – tak tady, vás to na první dobrou prostě baví.

Takže si zatažený, o sychravost se snažící den, prohřeju espressem. Jak jinak rozehrát vyšetřenou hodinku života, kterou jsem se zrovna teď rozhodl věnovat Kadani? Takový mám plán a tak se na historickém náměstí rozkoukám. A protože mám v ruce mobil, není nic snazšího vám tyhle vteřiny živě zprostředkovat…

Hned mne upoutá do dobového měšťanského stavení citlivě umístěná kavárna, mající náramný výhled na historické jádro Kadaně.

Nevím, o co mi jde víc. O chuť kafe nebo vůni nebo jen pohodu onoho zastavení? Tedy zastavení, před vydáním se ven za někým, koho možná potkám, za něčím, co možná uvidím. Zapnu kameru na mobilu a oslovím usměvavou servírku…

Velkou kameny dlážděnou plochu zde nazývají „Mírové náměstí“. Z kavárny vidím na protější radnici a když vyjdu ven, dám se vlevo a na rohu náměstí, jen co minu kostel Povýšení sv. Kříže, vstoupím do svažující se uličky, abych za pár chvil stál nad nikam nespěchající Ohří.

Za moment jsem zpátky u kavárny, abych ji minul a po pár krocích na téže straně vstoupil do uzounké uličky, kde se necítíte, že jste v úzkých, protože všemu díky popiskám rozumíte.

Naštěstí uličkou projdu a mám tak dobrý pocit, že mohu stále ještě hřešit a dosyta jíst. Jak jsou tady na tom ve všední den s denní nabídkou jídel? Vedle radnice najdu ceduli, kde se píše, že vývar s celestinskými nudlemi mají za 22, - Kč a kuřecí řízek s bramborovým salátem za 80,- Kč.

Ač řízek se salátem můj žaludek miluje, většinou odolám. Bývám často zklamán bramborovým salátem. V mých ideálních představách má být málo tučný, bez éček, prostě domácí. A hlavně vychlazený. Poněvadž, co mám na řízku se salátem nejraději? Ani ne to smažené, to masité, to salátové, jako to, že na vidličce je v jednu chvíli kus horkého křupavého řízku a současně kousek až ledově vychlazeného salátu. Když se tohle najednou ocitne v puse, fakt mám radost. Polévka moc fajn a řízek se salátem jednička.

Dodám ještě, že jsem si všechno zaplatil, jak to dělávám, abych nebyl zavázán. Někdo si může myslet, že jsem přišel a slíbil reportáž na internetu a za to se najedl. Z takového postupu bych radost neměl. Jsem svobodomyslný člověk a radost - třebaže drobná radost všední hodiny všedního dne - má svá pravidla. Když pochválím, tak rád a bez závazků. A když by mi nechutnalo, nenapíšu o tom. Jsem přece na světě, abych dělal radost a měl radost, nikoliv škodil: „Proto jsem se nenarodil!“ – Přesně takhle jsem to i formuloval milé dámě, která se mi představila jako maminka pana číšníka. Celá jejich rodina tady provozuje nejenom tuto restauraci, ale v témže objektu se nacházející Muzeum čarodějnic. To má ale dneska zavřeno. Pokusím se vyčarovat psí oči a hle: „Tak já vás provedu! Počkejte, než na sebe něco hodím…“

Hlavními návštěvníky Muzea čarodějnic v Kadani jsou děti. Ty však doprovází rodiče a až vstoupí do čarodějnické třídy s dobovými lavicemi, nostalgicky, jako já, vzpomenou na Saxanu. Všechny atrakce jsou uzpůsobeny vnímání hlavně pro nejmenší, ale mne upoutalo to, co vlastně muzeum nedělá muzeem, neboť nejde o exponát, rekvizitu, trik nebo efekt. Obdivoval jsem nadšení paní průvodkyně, zde pojmenované čarodějnice Agáta, jinak civilním jménem paní Věra. S manželem jsou původní profesí řezbáři a tak si řadu věcí sami vyrobili. Kromě toho dost dobových sběratelsky zajímavých kousků s láskou udržují tak, aby všechno dohromady vytvářelo svět, v němž se malí i velcí oddají hrám.

I já si tady zahrál na školáka, konkrétně žáka čarodějnické školy. Bohužel se jedná o školu, kde jsou tělesné tresty povolené. Nebyl jsem žákem z nejlepších a vyfasoval rákoskou přes prsty. Mobil všechno zaznamenal. I to, jak jsem nakonec dostal čarodějnické vysvědčení…

Hodinka v Kadani uplynula čarokrásně rychle. Byla to náhoda, že jsem nejvíc času nakonec strávil v Muzeu čarodějnic, ale to ostatní, historické, mi v Kadani neuteče. Stačí, že díky paní Věře a usměvavé servírce Michaele vím, že tu žijí srdeční lidé, kteří se vskutku nehraně těší na každého návštěvníka „svého“ města. Jestli jsou takoví i ostatní, to zjistím, až se sem vypravím s rodinou na výlet a budu se zajímat o historii, včetně Kadaňského hradu.

11. 11. 2016, Richard Langer, rubrika „Radosti“ (netelevizní verze)